Jedny z mých nejoblíbenějších vzpomínek z dětství jsou bezpochyby ty, kdy se prohrabuju mamky šperkovnicí a s naprostým úžasem zkoumám každičký detail jednotlivých pokladů. Každý kamínek, každý kousek šperku pro mě byl jako malý, kouzelný artefakt. Často jsem si hrála s jejími starožitnými brožemi, nejčastěji na princezny. Možná tam vznikla první jiskřička toho zápalu do zlatnictví a galvanoplastiky, který ve mně plane dnes.
Dlouho jsem tuhle vášeň vnímala spíš jako vedlejší zálibu – něco, co ve mně dřímalo, ale nemělo ještě jasný tvar. Postupně se však začala proměňovat v touhu tvořit. Nejen obdivovat krásné věci, ale rozumět tomu, jak vznikají, co je dělá výjimečnými a jak jim dát vlastní příběh. Pak přišlo rozhodnutí učit se řemeslu naplno, a tak jsem se pustila do studia oboru zlatník a klenotník. Právě propojení klasického řemesla s modernějšími a experimentálními technikami je dnes jedním z hlavních směrů mé tvorby.
První setkání s galvanoplastikou
Ke galvanoplastice jsem se dostala trochu jako k tajnému zaklínadlu. Asi to zní jako klišé, ale když jsem začínala, v České republice neexistovalo mnoho tvůrců, kteří by se téhle technice věnovali – natož ti, kteří by byli ochotni se o to know-how podělit. Jenže ve mně to hlodalo a nechtěla jsem se smířit s neúspěchem. Technika, díky které lze pomocí elektrochemie obalit přírodní objekty kovem – zachytit jejich tvar, strukturu a křehkou krásu v trvalejší podobě… to prostě musím umět!
Nabídka absolvovat online individuální kurz, díky kterému jsem se mohla učit přímo od člověka z praxe, mi nakonec tak trochu sama spadla do klína v roce 2023 – a byl to klíčový moment na mé cestě. Najednou jsem měla přístup k technice, která vážně působí skoro jako magie, a to vlastním tempem, do hloubky a s možností ptát se na všechno, co mě zajímalo.
První pokusy, chyby a malé zázraky
Moje začátky byly plné experimentů. Něco se nepovedlo, něco mělo jinou strukturu, než jsem čekala, něco se nepokovilo nebo se chovalo úplně jinak, než říkala teorie. Asi největší oříšek bylo přesvědčit elektrický proud, aby se mnou začal spolupracovat. Myslím, že tahle technika není pro každého a v mnoha věcech mě hodně vyškolila (a někdy stále školí). Ale právě v tomhle jsem si galvanoplastiku zamilovala — není to jen technika, je to hra mezi mnou, materiálem a procesem.
Díky svému současnému studiu jsem začala víc chápat, jak galvanoplastiku propojovat s tradičním zlatnickým řemeslem — s pájením, osazováním kamenů, povrchovými úpravami i celkovou konstrukcí šperku. Baví mě hledat rovnováhu mezi řemeslnou disciplínou a nevyzpytatelnou technikou galvanoplastiky.
Alchymie a řemeslo v jedné dílně
Původně dílna připomínala spíš chemickou laboratoř, dnes už se v ní ale hrdě tyčí i zlatnický stůl. Někdy je trochu oříšek se snažit to celé vyvážit – ať už v rozmanitosti prostoru, nebo v odlišném přístupu k oběma technikám. Zlatnictví má své typické postupy, daná pravidla, počítá se každý milimetr či setina gramu. Oproti tomu galvanoplastika je víc hravá a člověk vlastně do poslední chvíle tak trochu neví, jak to celé dopadne. Balancovat mezi těmito dvěma světy je dost zábavné (a občas stresující).
Když se dnes ohlédnu, mám pocit, že se vlastně vracím k té malé holčičce, která s úžasem otevírala mamčinu šperkovnici. Jen místo hraní na princezny dnes tvořím vlastní poklady — propojuji řemeslo, experiment a alchymii kovu v něco, co má svůj příběh.
